Jak jsem potkal Liehmanna. Sepsal Petr Randus, duben 2026.
Považuji se za znalce vlastivědy Českolipska, protože tento okres mi je dlouhá desetiletí koníčkem. Vlastivěda je obsáhlá věda, vlastně jde o vše kolem nás, vše se dá do ní zahrnout. Není to ale jen o krajině a památkách, ale i o lidech, kteří odtud pocházejí, tudy procházeli či zde určitý čas působili. Mám velmi obsáhlou databázi informací skoro o všem, nač vás ve vztahu k nějaké oblasti může v tomto směru napadnout. Abych se ale konečně dostal k meritu věci, začnu nejdříve s tím, jak jsem se dostal do Zlonic.
Jeden přítel mne pozval na svou svatbu do Zbečna, starobylé obce na řece Berounce. Ráno po svatbě jsem pak jel domů do Nového Boru. Jenže mne zajímají památky, takže jsem zvyklý se při cestování různě zastavit, pokoukat či dokonce něco i propátrat. A tak jsem třeba pátral tehdy po tvrzi v Bakově, ale pak již zamířil do Zlonic. Zde jsem na oplátku pátral také po místní tvrzi, resp. pozdějším zámku. A nakonec jsem došel k pěknému bývalému špitálku, nyní Památníku Antonína Dvořáka. Zavřeno, ale byla tam cedulka s telefonním číslem. Tak jsem zavolal a na druhé straně se ozval ženský hlas. Řekl jsem, že jsem jen sám, proto jestli bydlí dál že nic, ale jestli jí to stojí zato, že bych se rád podíval do expozice. A ona paní ochotně na kole za chvilku přijela.
Chodil jsem expozicí, samozřejmě v kostce Dvořákův životopis znám i ze školy, ale i z literatury a byl jsem i v Nelahozevsi, v jeho rodišti. Když si ale vzpomenu na mládí, tak když nám ve škole říkali, že se měl malý Toník Dvořák učit řezníkem, ale nakonec jeho otce někdo přesvědčil, aby ho dal na hudební studia, že již tenkrát před lety (1960 plus) mne jako zvědavého hocha napadla otázka, kdo to byl? A najednou se dívám na portrét člověka, který to skutečně byl - Antonín Liehmann! A vtom si u jeho jména vzpomenu, že mezi tisícovkami informací o Českolipsku, které mi prošly hlavou a dostaly se do mé databáze, je i ta, že se narodil v Tuboži, a ta ves je u nás na Českolipsku přímo pod známým hradem Houskou. A tak jsem se o tom s průvodkyní Hanou Němcovou začal bavit, a že je to opravdu Tubož pod Houskou, a že ona jezdí na kolech s nějakou partou po výletech, ať do Tubože přijedou, že mu tam odhalíme desku.
A tím se začalo tohle vlastně v prvním nápadu vyřčené přání plnit. Dostal jsem nějaké materiály k Tuboži, že oním rodištěm je přímo Tubožský dvůr, kde jeho otec byl šafářem. A vedle toho se jednalo o výrobě desky samotné. To nebyl takový problém, protože jak jsem se zmínil, jsem z Nového Boru a tam se takové věci dělají do skla, tedy to byla sklářská firma Egermann na dílně vitráží. Pak jsem nechal v Crystalexu vyrobit pamětní skleničky a sepsal a vytiskl menší skládačku s životopisem A. Liehmanna a dějinami Tubože, jak se to obvykle dělá. Pak jsme se konečně dohodli o datu a programu a 29. října 2005 se akce s deskou odehrála. Zúčastnilo se asi 80 lidí, nemáme prezentaci, ale většinou šlo o zájemce o Dvořáka z různých míst republiky, a pak i místní obyvatelé i chalupáři a s nimi i Arnošt Studnička, tehdejší starosta Blatců, pod které Tubož spadá. Ten pak dostal tu čest uskutečnil onen akt, kdy s desky sejmul krycí látku, tedy desku odhalil. Zazněly i Liehmannovy skladby (hrála učitelka ze ZUŠ Česká Lípa) a následovaly projevy, hlavní měla vedoucí památníku Zdeňka Kuklová. Připojil jsem i sám několik vět, jak a proč jsme se tu sešli a doplnil kacířskou myšlenku o tom, že když se Liehmannovy skladby hrály dokonce i na Pražském jaru, že uměl špičkově hrát na několik hudebních nástrojů, že přitom ani nevíme, kde se tohle vše naučil. Měl asi takový talent, že mu stačilo asi málo a zkrátka hrát uměl, takže kdyby se mu dostalo například takové vzdělání, jaké se dostalo Antonínu Dvořákovi, že jsme se dnes ve škole učili i o Liehmannovi. Takhle všichni většinou ho znají jen jako anonymní osobu, která přesvědčila tátu Dvořáka, aby osvobodil synka od řeznické sekery a pustil ho do Prahy ke studiu hudby.
Odhalením desky to s mým vztahem k Liehmannovi neskončilo. Mám dobré vztahy k turistům v Krásné Lípě a vedle v Krásném Buku Liehmann přece učil, a tak se informace o Liehmannovi dostaly i k nim a pak i do turistického muzea, které tam bylo kdysi v dřevěnce na Křinickém náměstí (č. p. 254), kde je dnes cukrárna. S pokorou jsem se zastavil i u chaloupky, kde bývala krásnobukská školička (č. p. 56), kde Liehmann učil, než byl převelen do Zlonic. No, musel to být pro něho velký skok, z tak zapadlé vísky přímo do víru života v tak významném městečku, jakym byly tehdy Zlonice. A ani to nebylo vše, dostal jsem se i ke škole ve Vepřku, kde je na tabuli zmínka o jeho bratrovi, který zde učil.
Poznámka administratora webu
K příběhu pamětní desky se vztahuje také příspěvek K pamětní desce Antonína Liehmanna.
Z HISTORIE TUBOŽSKÉHO DVORA
Z ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY