Jak se žilo ve špitále

Špitál v 19. století byl v první řadě útulek pro chudé, přestárlé, sirotky nebo dlouhodobě nemocné, nikoliv místo pro léčení, jak známe nemocnice dnes. Často šlo o církevní nebo městské instituce (chudobince), které poskytovaly základní přístřeší a stravu. V pozdějším období taková zařízení postupně zanikala a objekty se měnily třeba na nemocnice nebo byly přestavovány pro obytné účely. Ve Zlonicích se jednalo o útulek pro přestárlé zaměstnance panského velkostatku Kinských, který zcela zanikl až v roce 1938 a původně barokní objekt beznadějně chátral. Až díky především usilovné aktivitě Vlastivědného kroužku Zlonicka, který vznikl v roce 1951, se podařilo budovu zachránit a otevřít ji v renovované podobě v roce 1954 jako Dvořákův památník Zlonicka.
A když pak v roce 1982 pracovnící vlastivědného kroužku Miroslav Hora, Václav Růžička a Zdeňka Kuklová třídili archivní materiál, objevili také rukopisný zápis vyprávění 76 leté bývalé učitelky ZDŠ ve Zlonicích Karly Veselé, který zaznamenala pod názvem Starý špitál její dcera Vincencie Kopecká. Kronikářka Marie Hodková 1/ celý text přepsala do kroniky s komentářem: "Dnes jen staří pamětníci si vzpomínají, že to bylo místo, kam se ukládal sběr starého papíru, hadrů, kostí, železa. (...) Ale jak vypadal původní špitál, to si už nepamatují ani staří pamětníci". 2/ 3/

Karla Veselá: Starý špitál

Ve špitále jsem měla babičku a dědečka, ke kterým jsem denně jako školačka a později jako dospělá chodila. Dědeček, bývalý zaměstnanec panství, brzy zemřel, ale babičky jsem si ve špitále užila dost – od roku 1884 do r. 1912, kdy zemřela. Budovu a její obyvatele jsem si tolik oblíbila a poznala, jak tu žijí, takže ještě dnes, ve svých 76 letech, uchovávám vzpomínky ve své paměti. Šafáři a poklasní z panství nepobírali ve stáří žádný důchod. Byl proto postaven špitál.

Vnitřek špitálu. Jak vypadal uvnitř? Proti hlavnímu vchodu vedly dveře do černé komory. Tam byla pec na 24 bochníků chleba. Dveřmi vlevo se vešlo do velké světnice, bylo tam uhlí, dříví a pila, s níž muži řezali dříví dovážené z Bilichova (cesta do Bilichova se jmenuje Dřevná). Ze vstupní chodby se vešlo do velké světnice. Z prahu byl přehled po celé místnosti. Vpravo od vchodu byla velká kachlová kamna, ve kterých se topilo celý den. V zimě se topilo též v železných kamnech, která stála u protějšího vchodu. Proti dveřím na druhé straně se tyčil vysoký dřevěný kříž, u něhož bylo klekátko. Po levé a pravé straně místnosti byly pokojíčky od sebe oddělené příčkami, vlevo šest pro ženy, vpravo šest pro muže. Stále tu tedy bylo 12 špitálníků. V každém pokojíčku byla postel, stůl, 2-3 židle, stolička. Uprostřed velké místnosti byly dva velké dlouhé stoly, kolem nich lavice. Také podél kachlových kamen stály dvě lavice. Kdo prošel celou velkou světnicí, přišel do chodby, v níž vpravo byly dvě malé místnosti, komora pro nemocné s lůžkem, dvěma židlemi a vysokými železnými kamny pro ty, kteří onemocněli a potřebovali klid, druhá místnost byla umrlčí komora se dvěma židlemi a prknem. Z ní vedlo malé okénko. Vlevo po celé délce chodby byla velká komora. V ní byla velká díž na zadělávání chleba se dvěma kopisty 4/, váha na vážení mouky, 24 ošatek a stůl. Špitálníci tam měli svou truhlu nebo špajzku. Jednou za dva roky se tu bílilo. K budově přiléhala zahrada, rozdělená na 12 stejných dílů. Každý si svůj díl obdělával. Měl na něm též 2-3 stromy. Uprostřed zahrady stál velký ořech, o jehož úrodu se špitálníci dělili rovněž stejným dílem.

Život špitálníků. Jak žili tito lidé, kteří zestárli v panské službě a neměli nárok na penzi? Právo a ubytování měli šafáři a poklasní, obyčejní zemědělští dělníci až později, kdy šafáři začali "být pod penzí". Ve špitále byli ubytováni zadarmo. Měsíčně dostávali 1 zl 20 krejcarů, 1 zl 50 krejcarů nebo 1 zl 70 krejcarů – podle roudnického trhu. Z toho si měli kupovat máslo, sůl, drobnosti. Každých 10 dní fasovali čtyřkilogramový bochník chleba. Od dvora dostávali též kousek pole (2-3 a), kde si mohli pěstovat brambory. Každého prvního v měsíci fasovali žito a pšenici, což financoval břešťanský dvůr. V Královicích u Brejchů si obilí vyměnili za mouku. Pšeničná byla rozdělena mezi všechny stejným dílem, každý si s ní mohl dělat, co chtěl. Žitná mouka byla rozdělena na tři díly. Z ní se pekl chléb třikrát do měsíce – 10., 20. a 30. v každém měsíci. K živobytí dostávali každý rok "malý fasunk" a jednou za dva roky "velký fasunk". Malý fasunk bylo plátno na dvě košile a na kanafasku. Velký fasunk pak tvořila soukenná černá látka na šaty, látka na povlaky a boty, které si mohli dát kdekoli zhotovit a dostali je zaplacené. Někteří špitálníci se stravovali u svých příbuzných, někteří část živobytí odprodávali nebo dávali příbuzným. Naše babička nepotřebovala ani sukno ani chleba, který nám od ní tolik chutnal. Špitálníci si přivydělávali draním peří (dralo se u velkých stolů) pro pány v zámku i pro lidi v obci. Někteří chodili i sedlákům hlídat. Jedna špitálnice chodila denně do Slaného pěšky, tam i zpět, a přinášela lidem, co kdo potřeboval. Pravidelně donášela ze Slaného platy učitelům a cestářům.
Za vše, co vrchnost špitálníkům poskytovala, museli se za ni modlit. Každé ráno chodili do kostela, večer o klekání se modlili ve špitále u kříže, jeden u klekátka předříkával. Na pohřeb dostávali 6 zlatých.
Svou obytnou místnost si myl každý sám, rovněž určitou část před ní, takže velká podlaha byla umyta za součinnosti všech. Velkou světnici měla na starosti každý týden jedna žena – "kuchyňská". Ta ráno vstávala v 6 hodin, zatopila ve velkých kamnech a každý si vařil, co chtěl. Někomu přinášeli jídlo známí. Muži nanosili kuchyňské uhlí a dříví. V sobotu musela umýt stoly a lavice ve velké místnosti, aby vše předala v neděli své nástupkyni čisté. Chleba si pekli sami, práci měli mezi sebou rozdělenou.
Špitálmíky navštěvovali nejen jejich příbuzní, měli-li je, ale přicházeli i sousedé a děti z přilehlé Beřovské ulice. Děti rády donášely špitálníkům potřebné nákupy. Kamna ve špitále nevyhasla (topivo dostáváno zadarmo, kolik se spotřebovalo), a tak se přicházeli sousedé ohřát. Sedli si kolem teplých kamen a už se rozpřádaly hovory o vojně, o které toho staří tolik věděli, že děti ani nedutaly a dychtivě zachycovaly každé slovo. Stařečci vyprávěli o vojně v roce 1866 v Bosně a Hercegovině, vzpomínalo se na různé události. Sousedům se ani nechtělo domů. Bylo tu tak příjemně, že i tehdejší ředitel kůru Antonín Wolf, starý mládenec, sedával tu s námi celé večery. Já jsem často u babičky i spala. Občas se přišel poptat na zdraví špitálníků místní lékař, který byl také panským lékařem. 5/



Odkazy a komentář (Webmin DrAJ)

1/ Marie Hodková byla kronikářkou obce Zlonice 11 let (1973-1984). viz také text HODKOVÁ M. Zlonice,,,, III. celonárodní soutěž kronikářů, 1984, v sekci Kronika a archiválie na webu městyse zlonice.cz.
2/ Kronika obce Zlonice V, 1974-1984, s. 249-250.
3/ Rok 1982 byl pro pracovníky vlastivědného kroužku obzvláště příznivým ve využití archivního materiálu  ke studijním a publikačním účelům: Pro svoji pubikaci o Antonínu Dvořákovi přišel bádat ve své době autor úspěšných prací v oblasti literatury faktu Miroslav Ivanov (1929-1999); kniha zabývající se skladatelovým pobytem v Americe pak vyšla o dva roky později pod názvem Novosvětská. Archivní materiály zde studoval také jeden z předních znalců života a díla Antonína Dvořáka Milan Kuna (1932), aby údaje využil jako vedoucí kolektivu editorů v monumentálním projektu Antonín Dvořák - edice korespodence a dokumentů; deset svazků vycházelo bezmála dvacet let (1987-2004). Ve zlonickém archivu studoval materiály i Michal Bulíř (1941), také pro své pozdější mimořadně zdařilé ilustrované chronologické přehledy ke 150. výročí skladatelova narození, například Dvořákova Nelahozeves: 1841-1991, ale aktuálně kvůli spolupráci na vydání publikace (členské prémie) vlastivědného kroužku S Antonínem Dvořákem v Americe, vyprávění Barbory Škuderové-Klírové a jejího syna.
4/ Kopista je velká dřevěná vařečka nebo obracečka s dlouhou rukojetí, určená k míchání velkého množství pokrmů ve velkých hrncích, kotlích či kádích. 
5/ Tamtéž, s. 249-254.