Když koncertní klavír je zároveň muzejním exponátem
ZAJÍMAVOSTI | Od koncertního klavíru určeného k hudebním produkcím, zejména v kulturnm zařízení muzejního typu zaměřeného na hudební historii, se samozřejmě požaduje jedno: aby vyhovoval požadavkům účinkujících umělců. Ve zlonickém památníku se nachází klavír proslulé vídeňské značky Bösendorfer, který ale vedle toho, že je kvalitním hudebním nástrojem, má ještě jednu nezanedbatelnou hodnotu - je součásti muzejní expozice...
Vysvětlení je možné nalézt na informační tabulce, kde je uvedeno, že klavír je po skladateli Josefu Sukovi, zeti Antonína Dvořáka, že později patřil jeho žáku, hudebnímu skladateli dr. Juliu Kalašovi, a že se jedná o dar Českého hudebního fondu.
Klavír je po skladateli Josefu Sukovi
Kdy si Josef Suk klavír pořídil a jak dlouho ho vlastnil, prozrazuje štítek i se jménem skladatele uvnitř klavíru: Josef Suk 1924-29. Bösendorfer byla jeho oblíbená značka hudebního nástroje, neboť klavír od stejné firmy se zachoval také v Křečovicích, v rodném domě Josefa Suka, který je dnes skladatelovým památníkem. 1/ S klavírem stejné značky se setkáme i u Antonína Dvořáka v pracovně bývalého letního sídla vile Rusalce ve Vysoké u Příbrami nebo v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze, kam byl klavír převezen z pražského bytu skladatele. 2/
Později patřil jeho žáku dr. Juliu Kalašovi
Julius Kalaš (1902-1967) 3/ po absolvování Pražské konzervatoře pokračoval v letech 1923 - 1928 ve studiu v mistrovské třídě Josefa Suka. Ve stejné době zde skladbu studovali například Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec, Klement Slavický, Emil Hlobil. Podle vyjádření znalce Dvořákova a zároveň i Sukova života a díla J. M. Květa byl "nejmilejší žák" Josefa Suka 4/. To dosvědčuje i fakt, že když se Julius Kalaš ženil, věnoval mu Josef Suk - svůj klavír (!). Tedy ten klavír, který dnes stojí ve zlonickém památníku. Informaci o věnování sdělila Karlu Mikysovi (1902-1954), dlouholetému řediteli Muzea Antonína Dvořáka v Praze, manželka Julia Kalaše a Karel Mikysa se o tom zmínil v dopise adresovaném Vlastivědnému kroužku Zlonicka. 5/
Dar
Po úmrtí Julia Kalaše klavír získal v roce 1968 darem od Českého hudebního fondu v Praze zlonický památník. Bylo to na návrh Společnosti Antonína Dvořáka v Praze. 6/
Poznámky
K vyobrazení J. Suka u klavíru ve fotogalerii. - Autorem je Sukův přítel malíř a karikaturista Hugo Boettinger (1880-1934). Karikatura Zmije nejedlá (Z přírodopisných výzkumů Dr. Desideria - pseudonym H. B.) (1918) je recesisticko-kritickou reakcí na útoky prof. Zdeňka Nejedlého (1878-1962) vůči Josefu Sukovi, dozvuk tzv. bojů o Dvořáka z let 1912-1914. Kresba s věnováním (1918) je dokladem přátelství obou umělců. Ve skupinovém portrétu Umělec a jeho přátelé (1923) je také zobrazen stojící třetí zleva zakladatel odborného dvořákovského bádání Otakar Šourek (1883-1956). Kresba a olejomalba jsou součástí sbírek Národního muzea - Českého muzea hudby, karikatura je v soukromém vlastnictví. Snímky byly převzaty z publikace VOJTÍŠKOVÁ, J. (ed.) Josef Suk a Hugo Boettinger: Z gruntu srdce. (Korespodence z let 1904 - 1934). Praha: Národní muzeum, 2025.
1/ "Památník je v r. 2008 znovu otevřen po rekonstrukci. Ve dvou místnostech je zde zachován původní nábytek. V pracovně Sukův klavír zn. Bösendorfer, psací stůl, obrazy a plastiky, v salónu rodinná galerie, sbírka porcelánu, medaile a drobné předměty, které si Josef Suk přivážel jako suvenýry z cest po celé Evropě. " Památník Josefa Suka. [online]. Dostuoné z: https://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/hudebnehistoricke-oddeleni/pamatnik-josefa-suka
2/ "Jedná se o salónní křídlo kratší konstrukce s leštěnou skříní z hnědého ořechu značky Bösendorfer, které bylo vyrobeno ve Vídni v roce 1879 a o rok později zakoupeno skladatelem a převezeno do Prahy. Nástroj pochází z inventáře Dvořákova bytu, jak dokládá jediná dochovaná fotografie z přelomu 19. a 20. století zachycující interiér skladatelovy pracovny." Vejvodová, V. Příběhy předmětů z Muzea Antonína Dvořáka I. Časopis Harmonie [online]. Dostupné z: https://www.casopisharmonie.cz
3/ Julius Kalaš - skladatel, pedagog a pianista, při studiu v mistrovské třídě Josefa Suka zároveň dokončil právnická studia (JUDr.) a následujících dvacet let byl úředníkem Zemského finančního ředitelství v Praze. Od roku 1948 vyučoval na Filmové fakultě AMU (obor zvuk a hudba ve filmu), poté se stal děkanem (1949–50) a následně proděkanem této fakulty (1950–57). Po druhé světové válce působil jako funkcionář v různých organizacích (Ochranný svaz autorský, Dilia, Český hudební fond). Viz Kalaš, Julius. Český hudební slovník [online]. Dostupné z: https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz
Pro zajímavost: Julius Kalaš se daleko později, v roce 1960, podílel na vzpomínkách na Josefa Suka, které jsou součástí pamětních nahrávek a alb. Supraphon v roce 2019 jednu ze vzpomínek zařadil do zvukového alba Jen vzpomínky zůstanou... Odtud přepis dvou krátkých ukázek, které ve zkratce zajímavě charakterizují J. Suka, A. Dvořáka i J. Kalaše:
"Suk se nesmírně rád a upřímně ze srdce smál a své okolí k tomu přímo provokoval. Já sám jako jeho žák měl jsem za úkol každý den přinést nějakou novou historku nebo anekdotu a když jsem někdy vynechal, rozčiloval se naoko 'K čemu já toho Juliuse vlastně mám?' Suk přímo potřeboval tuto veselou a radostnou stránku života, snad jako nutnou protiváhu k hluboké filozofii svého díla." - Julius Kalaš byl známý svým smyslem pro humor, který uplatňoval ve svém díle a také při vystoupeních takzvaných Kocourkovských učitelů, recesistického pěveckého sdružení (1926-1954).
Ve svém vyprávění uvedl i vzpomínku Josefa Suka na Antonína Dvořáka: "Velmi rád se vracel do svých učňovských let u mistra Dvořáka a chtěl bych zde právě vyprávět jednu takovou půvabnou historku, jak Suk šel za Dvořákem na jeho letní sídlo na Vysokou, aby mu předložil hudbu k Radúzovi a Mahuleně a poradil se s ním o instrumentaci. Zastihl mistra, když se zrovna oblékal na obvyklou odpolední procházku. Dvořák se jen tak letmo podíval na začátek a lakonicky poznamenal. 'A proč B Dur? B Dur to není ani vysoké ani nízké, proč ne třeba E Dur?' No a není třeba připomínat, že Radúz je skutečně v E Dur. Vypravili se tedy spolu na procházku, která proběhla mlčky, neboť Dvořák nikdy řečmi neoplýval, ale zato zřejmě přemýšlel o Sukově díle. Asi tak za čtvrt hodiny se zastavili a Dvořák povídá: 'Suk, ta instrumentace bude těžká.' A zase šli mlčky dále. Za dlouhou dobu se nechal Dvořák zase lakonicky slyšet: 'Suk, fagot, to by mohla být veliká ostuda.' A dost. Tato příliš stručná rada vrtala Sukovi dlouho hlavou a až později tento rébus teprve rozluštil: Dvořák ho chtěl totiž upozornit na nebezpečí, že fagot, který, jak je známo, v určitých polohách zní komicky až groteskně, by mohl velmi rušivě zasáhnout do lyrické, jemné a něžné hudby, která je tak typická pro toto dílo."
4/ Květ, J. M. Josef Suk. Praha: Česká akademie věd a umění, 1936, s. 56.
5/ Dopis K. Mikysy Vlastivědnému kroužku Zlonicka ze dne 18. října 1975. Archiv Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.
6/ Tamtéž.