Osobnosti Zlonic

Spiskem Osobnosti Zlonic (1991) doplňuje autor Miroslav Hora po třech letech svoje předchozí pojednání o význačných zlonických osobnostech Zlonice, jedna z kolébek české hudby (1988). V úvodu vysvětluje, že ve Zlonicích a jejich okolí "žily také význačné osobnosti, které se tu narodily nebo jenom prožily část svého života a které vynikaly v různých jiných oborech než v hudbě. Nebylo by spravedlivé, kdybychom i jejich jména nezachovali pro příští generace". 
V textu je vzpomenuto třicet dva jmen (viz seznam osob v závěru), jejich životní příběhy jsou řazeny chronologicky v souvislém textu bez mezititulků. Nejedná se ale o pouhá faktografická konstatování. Autor mnohdy doplňuje historii životů a činností těchto osobností dalšími cennými údaji 1/, přidává i vlastní kritická nebo pochvalná hodnocení 2/ a pokud to téma umožňuje, i vlastní zážitky 3/. A jen na okraj: z některých formulací v textu je patrné, že spisek vyšel krátce po roce 1989. 4/
Autor pak bilancuje: "Když shrneme jména z této publikace se jmény v publikaci Zlonice, jedna z kolébek české hudby (VKZ 1988) zjistíme, že je až neuvěřitelné o kolika osobnostech můžeme psát v tak malém městečku, jako jsou Zlonice. Bylo by krásné, kdyby ti, kteří přijdou po nás, měli také o kom psát." (s. 39)
Podle dostupných informací o ediční činnosti Vlastivědného kroužku Zlonicka je stávající spisek Osobnosti Zlonic (1991) poslední prací Miroslava Hory; v roce 1992 umírá.
Závěrem: Následující poznámky jsou obsáhlé, naznačují také to, že stávající spisek může leccos napovědět i o samotném autorovi, kterého je možné za mnohaletou obětavou práci také zařadit mezi osobnosti Zlonic. 5/ 

Poznámky a odkazy
1/ Například u zakladatele zlonického baroka, který nechal postavit kostel Nanebevzetí Panny Marie, hraběte Filipa Josefa Kinského, se autor zmínil o pozornosti filmařů v souvislosti s odkazem Antonína Dvořáka (s. 16); u stavitele Jana Nedvěda se autor více rozepisuje o dobrovolných spolupracovnících při záchraně budovy budoucího Památníku (s. 36); u cestovatele Eduarda Ingriše se autor zmiňuje o vzájemné korespodenci a zřízení části muzejní expozice o něm (s. 37); při výkladu o sochaři Václavu Koukolíčkovi autor blíže popisuje problémy se zadáním zlonického pomníku (s. 35) aj. 
2/ K informaci, že Bohuchval Valkoun z Adlaru nechal postavit zlonický zámek, autor dodal, že "v roce 1833 byla provedena necitlivá oprava zámku a tak z pěkné renesanční podoby zbyla dnes jen nevzhledná kasárenská budova. Vedle krásného kostela nám trochu připadá jako Popelka." (s. 8); v textu o Matěji Ondřeji Hartmanovi z Karlštejna autor zmínil také stavbu kostela Sv. Isidora a dodal: "Před několika lety byla provedena celková vnitřní úprava. Myslím, že by A. Dvořák, který v tomto kostele také hrával, nad touto necitlivou úpravou zaplakal." (s. 12);  ke kaštanové aleji zbudované Kinskými od budenického zámku do Zlonic poznamenal: "Je to stará krasavice. Pravda, zub času na ni zanechal svou stopu. (...) Mladší výsadbu nenajdeme. Také příkopy jsou zanešené, zarostlé plevelem. Proto kaštanová alej volá S-O-S. Bude vyslyšena?" (s. 10) aj.
3/ Například ke zmíněné kaštanové aleji (viz poz. 2/) píše autor až poeticky. "Ona je totiž ta naše alej po celý rok krásná. Na jaře její květy svítí jako tisíce lucerniček. V létě můžeme vychutnat její chladivý stín a pochodovat tudy i v nejparnějších dnech. A na podzim, když začnou 'pršet' kaštany, ožije alej dětským smíchem. (...) I v zimě má svou poklidnou krásu. Dnes tu potkáme málo lidí. Ale já věřím, že zase přijde doba, kdy si lidé udělají čas na život. Že ve volných dnech vytáhnou děti od televize a vydají se s nimi do přírody". (s. 20)
4/ Například při popisu vypořádání se zlonickým sedlákem Jiřím Balcarem za protivení se pobělohorskému režimu v roce 1629 autor konstatuje: "Balcar byl obviněn z velezrady, odboje, spiknutí, srocování a pobuřování (nějak nám to připomíná dobu docela nedávnou) (...) Je odsouzen k trestu smrti." (s. 10); v textu věnovanému rodu Kekulů, osudně poznamenaném také pobělohorskou dobou, kdy ale někteří představitelé rodu dosáhli v cizině významných úspěchů, si autor povzdechl: "Když se ohlédneme do historie našeho národa, do doby vzdálené i nedávné, vidíme, jaké množství našich lidí muselo opustit svou vlast z důvodů náboženských nebo politických. Kolik talentovaných českých lidí pak sloužilo svou dovedností cizím národům místo svému."(s. 5) aj.
5/ K tomu také příspěvek Alexandra Černého Vzpomínka na pana učitele Miroslava Horu.