Následující texty mají sloužit k orientaci každého zájemce o téma pobytu Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Vážnější zájemci mají k dispozici obsáhlejší poznámky s odkazy na příslušnou literaturu v samostatné části pod textem. Přehledný soupis využitých pramenů je v závěrečném oddílu. Autorem textu je PhDr. Antonín Januška.

Antonín Dvořák odešel z rodné Nelahozevsi, kde absolvoval povinnou školní docházku, jako dvanáctiletý. Boleslav Kalenský 1/, editor dvořákovského sborníku z roku 1912, k tomu uvedl: "V roce 1853, koncem léta, ubíral se (...) v průvodu otcově k nedalekému Zlonickému potoku a po jeho břehu (...) do Zlonic k svému strýci Josefu (správně: Antonínu) Zdeňkovi, bratru své matky. Nebylo sem daleko. Za čtyry hodiny byli poutníci u cíle." 2/ J. M. Květ, význačný dvořákovský badatel, dále vysvětlil, že Antonín Zdeněk "byl od roku 1852 šafářem v Zlonicích. Poněvadž jeho manželství bylo bezdětné, nabídl Františku Dvořákovi, že mu ulehčí starost o četnou rodinu tím, že k sobě vezme nejstaršího Antonína do Zlonic, aby se tam doučil řeznictví, přiučil němčině a zdokonalil v hudbě." 3/ Po dvou letech, v roce 1855, po nezdaru v podnikání, se s pomocí švagra Antonína Zdeňka přestěhoval do Zlonic do pronajaté tzv. Velké hospody (viz obr. 2 a 3) se svou živností a celou rodinou i otec František Dvořák. To už jeho syn absolvoval výuku v německé třídě zdejší školy 4/, podle svědectví ovšem s nedobrým výsledkem. Příčinou byla právě výuka v německém jazyce a následně také to, že se více věnoval hudbě a muzicírování při různých příležitostech, a to i po okolních vesnicích. Jeho zlonický učitel, svérázný ale uznávaný kantor Antonín Liehmann 5/, rozeznal nevšední hudební nadání svého žáka a výuku na housle záhy doplnila viola, klavír, varhany a začátky hudební teorie (bez papíru, prakticky, omezila se jen na generální bas). Bral ho s sebou v kapele na nejrůznější hudební produkce, vedle vesnických událostí (posvícení, tancovačky) také s vážnějším repertoárem před zámeckým úřednickým panstvem nebo na kůru kostela Nanebevzetí Panny Marie. Strýc panský šafář Antonín Zdeněk ho pak bral na své cesty (často do Slaného) nebo vycházky do okolí. A otec František Dvořák ho obdobně jako v Nelahozevsi využíval ve své šenkýřské a řeznické činnosti. 6/ A byl to on, který měl rozhodnout o synově budoucnosti. Není dodnes jasno, kdy dospěl pod vlivem přímluv především Antonína Liehmana a Antonína Zdeňka a patrně i s příslibem finanční výpomoci, ke svolení se studiem na pražské varhanické škole. Ale bylo nezbytné, aby patnáctiletý Antonín Dvořák pokročil ve znalosti německého jazyka, bez které nebylo myslitelné provozovat živnost ani nebylo možné pražské studium na varhanické škole s výukou vedenou pouze v německém jazyce. A tak otec František Dvořák před počátkem školního roku 1856/57 odvezl svého syna do severočeského městečka Böhmisch Kamnitz (Česká Kamenice) 7/, aby zde v německém prostředí na zdejší škole napravil zlonický školní neúspěch. Česká Kamenice jako Zlonice patřila do majetku rodiny Kinských.  

1/ Boleslav Kalenský (1867–1913), hudební publicista, organizátor různých akcí, člen rozličných uměleckých společenství, neúnavný propagátor tzv. novoruské hudební školy (v tisku, setkání, koncerty) se osobně znal s Antonínem Dvořákem, s jeho textem se musí vyrovnat každý dvořákovský badatel, i když už nelze většinou doložit řadu uvedených tvrzení. B. Kalenský přestože nehudebník byl také neúnavným zastáncem odkazu Antonína Dvořáka zejména v letech 1910-14 v tzv. bojích o Dvořáka.
2/ KALENSKÝ, B. Antonín Dvořák, jeho mládí, příhody a vývoj k osamostatnění. In: Antonín Dvořák Sborník statí o jeho životě a díle. Praha: Umělecká beseda, s. 13.
3/ KVĚT, J. M. Mládí Antonína Dvořáka. Praha: Světový literární klub, 1943, s. 42.
4/ Jednalo se o tzv. Hauptschule, tedy hlavní školu, která byla jako jednotřídní vesnická nelahozeveská triviální škola (Trivialschule) elementárním (základním) stupněm. ale výuka, kterou zajišťovaly ve třech třídách tři učitelé, zde byla přece jen na vyšší úrovni. - Zlonice byly správním centrem majetku šlechtické rodiny Kinských. Německé třetí třídy na hlavních školách se neosvědčily a po několika letech (1864) byly zrušeny. Třetí třída byla zavedena jako česká, Antonínu Liehmannovi pak bylo v této třídě přiděleno ''vyučování německé řeči". To byl stav, který by byl pro mladého Antonína Dvořáka jistě přijatelnější. Jeden z prvních kroků k zásadní školské reformě vytyčené tzv. Hasnerovým zákonem v roce 1869. Pokud jde o zlonické školní dokumenty z té doby, jsou už patrně nenávratně ztraceny (v Nelahozevsi shořely při požáru).
5/  Podrobně se zaměřuje na charakter, život a dílo Antonína Liehmanna (1808-1879) jako samorostlého výtečného hudebníka, svérázného učitele a skladatele  J. M. Květ  (viz Mládí..., s. 50 - 62). Je mu věnována i část expozice Památníku v tzv. Varhaníkovně. V podání současných umělců zaměřených také na kantorskou hudbu a povětšinou i genius loci Zlonic a Nelahozevsi doby Antonína Dvořáka si lze i dnes vyslechnout od zlonického kantora a regenschoriho například Mši D dur (také i drobnější církevní skladby od nelahozevského kantora Josefa Spitze).
6/ KALENSKÝ, B. Antonín Dvořák..., s.16.
7/ KALENSKÝ, B. Antonín Dvořák..., s.19.

Antonín Dvořák se praxí v řeznickém řemesle při výpomoci v živnosti svému otci v rodné Nelahozevsi a pak i ve Zlonicích nijak netajil. Například jeho přítel J. V. Novotný 8/ si zapsal při jízdě vlakem v roce 1884 do rodné Nelahozevsi komentář Antonína Dvořáka, kdy vzpomenul, že "v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček a když mi otec svěřil některý ten kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný" 9/ Výmluvný je titul interview v londýnských Sunday Times (1886) - Z řezníka dirigentem, když přijel do Anglie dirigovat světovou premiéru svého oratoria Svatá Ludmila. Antonín Dvořák zde uvedl: "Moji rodiče byli chudí. Otec (který dosud žije) byl řezník, a jak je v naší zemi zvykem, zároveň provozoval i hostinec. Pomáhal jsem mu s obojím, takže jsem se už jako chlapec naučil nakupovat, porážet a porcovat ovce a voly. Zároveň jsem chodil do místní školy, kde jsem se učil hře na housle, zpěvu a základům hudby. " 10/ Dvořákovské badatele pak na dlouhou dobu utvrdilo v přesvědčení, že Antonín Dvořák nejen vypomáhal v živnosti, ale také se jím vyučil - řeznický výuční list, který se objevil v roce 1936.
Pravost dokumentu ale vyvrátil v roce 1987 ve své studii hudební vědec Jarmil Burghauser. 11/ 12/ Konstatoval, že padělatel výučního listu si nevedl příliš obratně. Vzorem byl nejspíš výuční list v oboru stavitelství, tomu odpovídají funkce tří historicky doložených mistrů podepsaných na dokumentu, dva další jsou nejspíš zcela smyšlení. Text je nedůvěryhodný také z hlediska paleografie. Antonín Dvořák ani nefiguruje v Knize tovaryšů řeznického cechu ve Zlonicích.

8/ Juda Václav Novotný (1849-1922), velmi zajímavá osobnost, skladatel, hudební publicista a překladatel. Doprovázel A. Dvořáka na jeho cestě do Anglie (viz dále), dělal mu tlumočníka a zajistil otištění překladů anglických kritik v českém tisku. Podílel se zásadně ku prospěchu věci na úpravě textu opery Král a uhlíř nebo oratoria Svatá Ludmila (viz dále), podnítil A. Dvořáka k sepsání nebo přepracování (!) některých komorních skladeb, napsal mu texty k některým písním. Také spolu účinkovali ve smyčcovém kvartetu při hudebních večírcích u přátel.
9/ ŠOUREK, O. (ed.) Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Topičova edice, 1938, s. 18-19.
10/ DÖGE, K. Antonín Dvořák. Život, dílo, dokumenty. Praha: Vyšehrad, 2013, s. 248.10/ BURGHAUSER, J. K jedné z dvořákovských legend. Časopis národního muzea - řada historická, 1987, roč. 156, č.1-2, s. 85-94.
11/ BURGHAUSER, J. K jedné z dvořákovských legend. Časopis národního muzea - řada historická, 1987, roč. 156, č.1-2,
12/ Jarmil Burghauser (1921-1997), hudební skladatel a vědec, mimořádná osobnost mezi dvořákovskými badateli, kterou završil vydáním Thematického katalogu díla Antonína Dvořáka (1960), který vyčerpávajícím způsobem uvádí soupis všech skladeb, uvádí notové incipity a bibliografii s přehledem Dvořákova života, v revidovaném druhém vydání (1996) pak ve spolupráci s předním anglickým dvořákovským badatelem Johnem Claphamem (1908-1992). Od roku 1984 do své smrti byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka

Přes sto kilometrů urazil v doprovodu otce Antonín Dvořák při své cestě ze Zlonic do severočeského městečka Česká Kamenice (Böhmisch Kamnitz). Nebyla to jen zeměpisná vzdálenost, která dělila obě místa, ale i rozdílný způsob života (zemědělská ves oproti městečku s počátečním průmyslovým rozmachem), dále rozdílné životní prostředí (spíše rovinatý kraj Zlonicka s poli, loukami a sady oproti podhorskému městečku na úpatí Lužických hor s hlubokými lesy a skalami s roklinami) a odlišné kulturní prostředí obyvatel jiné národnosti.13/ Antonín Dvořák přijel v doprovodu svého otce do České Kamenice patrně krátce před zahájením školního roku 1856/57. Jeho otec ho zavezl do Horní Kamenice (Ober Kamnitz), tehdy samostatné vsi, dnes součásti města, kde se ubytoval v tzv. Horním mlýně (Obermühle) v početné rodině mlynáře Josefa Ohma (viz obr. 4) 14/. Přátelil se pak i s dětmi Václava Böhma, majitele přádelny vlny v objektu mlýna. Zachovalo se svědectví o jejich společných výletech do okolní romantické přírody. 15/ To bylo jistě pro Antonína Dvořáka důležité prostředí pro rozšíření jazykových znalostí vedle jeho docházky do Stadtschule (městské školy). Ta byla cizojazyčnou obdobou elementární (základní) hlavní školy zlonické. Zachovalo se závěrečné školní vysvědčení, které dokládá jistě překvapivě ve srovnání se zlonickými školními výsledky - výborný prospěch s vyznamenáním (!) 16/ Také po stránce hudebních znalostí a dovedností nebyl krácen. Kantor a regenschori Franz Hanke 17/, jinak učitel na dívčí škole, se nadanému žáku plně věnoval a nechal se jím i zastupovat v kostele sv. Jakuba Staršího u varhan při bohoslužbách, což je doklad o pokroku i v hudebním vzdělání. Antonín Dvořák se na počátku prázdnin 1857 vrátil zpět do Zlonic. 18/

13/ Bohuslav Kalenský vzpomíná, že až do bouřlivého roku 1848 Češi a Němci řešili problémy smírně, pak se ovšem pod vlivem ideje národní svobody z nich staly dva nesmiřitelné tábory, to se prý ale týkalo především Prahy, "venkov zůstal ovšem ještě dlouhý čas netknut tímto rozdvojením". KALENSKÝ, B. Antonín Dvořák..., s. 19.14/ Obvykle se v literatuře tvrdí, že šlo o tzv. "handl", tedy dočasnou výměnu dětí z české a německé rodiny, aby se naučily jazyku. V případě Antonína Dvořáka si měl jeho otec zpět do Zlonic odvézt mlynářova syna Antona Ohmeho. Dvořákovský badatel J. M. Květ však zjistil, že jeho pobyt ve Zlonicích nebyl úředně hlášený, tedy není možné, aby se "handl" uskutečnil. Do Zlonic však dorazila krátce po odjezdu Antonína Dvořáka z České Kamenice dcera českokamenického kantora Marie Hanke. To dokládá velmi dobré vztahy obou rodin. Viz KVĚT, J. M. Antonín Dvořák v České Kamenici. Hudební rozhledy, 1958, roč. 11, č. 22, s. 942. Také se někdy uvádí, že šlo o "handl" a ze Zlonic do České Kamenice přijela Aloisie Dvořáková. Viz Hacmacová Círová, I Antonín Dvořák a Česká Kamenice. Online. Dostupné z: https://nm.cz/ceske-muzeum hudby.cz/antonin-dvorak-a-ceska-kamenice. [cit. 2021-12-16].15/ KALENSKÝ, B.Antonín Dvořák..., s. 20-21.16/ Je téměř nepochybné, že obrat v jazykových znalostech Antonína Dvořáka musel nastat už za jeho pobytu ve Zlonicích, patrně docházel na hodiny ke kantoru Antonínu Liehmanovi, snad i otec, který mnohl znát německy i díky svým tovaryšským vandrovním létům, se mu více věnoval.17/ Franz Hanke (1807-?), kantor, regenschori a učitel na českokamenické dívčí škole byl po nelahozeveském kantoru Josefu Spitzovi a zlonickém kantoru Antonínu Liehmanovi třetí a poslední kantor, který vyučoval Antonína Dvořáka. J. M. Květ zpochybnil po dlouhá léta uváděné tvrzení, že byl absolventem pražské varhanické školy, kam krátce nato zamířil i Antonín Dvořák. Šlo prý o záměnu jmen. Viz KVĚT, J. M. Antonín Dvořák v České Kamenici..., s. 942. Franz Hanke a Antonín Liehmann se patrně znali, oba ve stejné době byli podučiteli na venkovských školách v Lužických horách, tedy nedaleko České Kamenice, než byli přeložení panskými úředníky rodiny Kinských.
18/ Je zajímavé, že Antonín Dvořák se patrně nikde přímo o českokamenickém pobytu nezmínil, dokonce ani ve chvíli, kdy připomenul v interview pro londýnskou Pall Mall Gazete tehdejší nezbytnost znalosti německého jazyka, kdy se dokonce zmýlil (pokud výpověď nezkomolil redaktor): "V mé vlasti je zvykem, že jsou děti ve věku jedenácti či dvanácti let posílány do nějakého německého města nebo obce (!), aby se naučily německy, protože bez toho se v Čechách nelze obejít. Místo, kam poslali mne, se jmenovalo Zlonice (?)." Viz DÖGE, K. Antonín Dvořák..., s. 249.

Dosud je jen předmětem spekulací dvořákovských badatelů, zda rozhodnutí otce Antonína Dvořáka poslat svého syna na pražská studia padlo už před odchodem do České Kamenice, nebo v době pobytu, případně po návratu do Zlonic (viz pozn. 6). Dvořákovský badatel Jarmil Burghauser vyjádřil své přesvědčení, že Antonínu Dvořákovi "otec a rodina nikdy nijak zatvrzele nebránili v dráze hudebníka, (...) pochybnosti, pokud byly, vyplývaly z ohledů praktických, a spíše na chlapce než na rodinu, a že, přísně vzato, růst Antonína Dvořáka hudebníka od chlapeckých počátků nebyl nikdy vážně narušen či přerušen." 19/ Dvořákovský badatel J. M. Květ uvedl, že podle některých zpráv finanční výpomoc ke studiu přislíbili vedle Antonína Zdeňka i panští úředníci a snad i sám kníže Kinský. 20/ Otci Františku Dvořákovi se tehdy v živnosti také poměrně dařilo, vždyť v té době přijal načas do rodiny i Marii Hanke, dceru českokamenického kantora, který vyučoval Antonína Dvořáka, "k naučení řeči české" (viz pozn. 13). 21/ A tak na podzim roku 1857 odjeli otec a syn Dvořákovi na selském povozu do Prahy a Antonín Dvořák nastoupil vytoužené studium v Ústavu pro církevní hudbu, jak se oficiálně nazývala varhanická škola, která byla umístěna v někdejším jezuitském klášteře v Konviktské ulici na Starém Městě pražském. Zároveň docházel i do čtvrté třídy nedaleké Farní hlavní školy při kostele Panny Marie Sněžné, kterou spravoval řád františkánů, opět kvůli znalostem německého jazyka. 22/ Po absolutoriu na varhanické škole Antonín Dvořák až do své smrti měl místem trvalého bydliště Prahu. V následujících letech se Antonín Dvořák do Zlonic několikrát vrátil jako student varhanické školy nebo příležitostně v době pořádání jarmarku 23/. Po úmrtí svého učitele kantora Antonína Liehmanna uctil jeho památku v roce 1880 dobročinným koncertem ve zlonické Velké hospodě ve prospěch postavení pomníku na hrobě 24/. Hrál na klavír a mezi účinkujícími vystoupila jako pěvkyně i jeho manželka Anna 25/. Antonín Dvořák do Zlonic zajel ještě v roce 1895 s dcerou Otilií a patrně i v roce 1898. Ohlas dětství a dospívání Antonína Dvořáka ve Zlonicích se objevil i v jeho tvorbě. Jde o symfonii č. 1 c moll Zlonické zvony 26/ z doby tvůrčích počátků z roku 1865 a operu Jakobín, dílo vyzrálého umělce z roku 1887 (původní znění) 27/. Zlonice byly a zůstaly první a nejdůležitější křižovatkou Antonína Dvořáka, která rozhodla o jeho dalším životním směrování.

19/ BURGHAUSER, J. K jedné..., s. 92.
20/ KVĚT, J. M. Mládí Antonína Dvořáka..., 69
21/ Ale bylo to jen krátké období, pak rychle spěla jeho živnost k úpadku a v roce 1860 "skončil svou kariéru v Zlonicích jako žebrák". Viz KVĚT, J. M. Mládí Antonína Dvořáka..., s. 20. V té době, v roce 1859, už Antonín Dvořák s úspěchem absolvoval pražskou varhanickou školu a přivydělával si jako violista v kapele Karla Komzáka, menším orchestru, který hrál v kavárnách a na veřejných prostranstvích taneční, zábavnou hudbu, s kterou přešel roku 1862 do nově otevřeného českého Prozatímního divadla, kde působil až do roku 1871. K tomu se Antonín Dvořák byl nucen věnovat i domácí hudební výuce. Svého otce zejména později podporoval až do konce jeho života. Ten se zpočátku marně pokoušel o obnovení živnosti v Kladně, kam se v roce 1865 přestěhoval s rodinou ze Zlonic. Pak už si přivydělával jen hrou a jistou dobu i výukou hry na svůj oblíbený nástroj citeru.
22/ Farní škola byla obdobou zlonické a českokamenické elementární (základní) školy. A protože každá školní výuka po dosažení povinné školní docházky, tedy dvanáctého roku žáka, byla v rakouské monarchii zpoplatněna, bylo třeba školní docházku uhradit (stejně jako předchozí docházku Antonína Dvořáka na zlonickou a českokamenickou školu). Studium na varhanické škole, přestože soukromé a později se státními subvencemi, bylo zdarma, zpoplatněno bylo až v roce 1867. Antonín Dvořák i po letech na tu dobu vzpomínal s trpkostí: "Na varhanické škole všechno páchlo plesnivinou! I varhany! Kdo se chtěl něčemu přiučit, musil umět německy! Kdo znal dobře německy, mohl být primus a kdo neznal, nemohl býr primus! Já jsem znal německy špatně a i když jsem něco věděl, nedovedl jsem to dobře říct. Moji spolužáci se dívali na mne 'skrz prsty' a za zády se mi smály". Viz ŠOUREK, O. (ed.) Dvořák ve vzpomínkách a dopisech..., s. 21, Jedná se o úryvek ze vzpomínek Dvořákova žáka Josefa Michla, které pod názvem Z Dvořákova vyprávění uveřejnil v roce 1914 v Hudební revui.
23/ Při té příležitosti vznikla Polka E Dur. "Příležitostná skladbička devatenáctiletého Dvořáka se dochovala v pozůstalosti skladatelova zlonického učitele Antonína Liehmanna. Rukopis nese skladatelovu vlastnoruční poznámku: "V Zlonicích dne 27. února 1860 o jarmarku." Jedná se o jeden z prvních dochovaných Dvořákových skladatelských pokusů. První známé provedení se uskutečnilo teprve 19. září 2020 v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha." Viz [s.n.] Polka E Dur, B 3. Online.
24/ Dnes je na zlonickém hřbitově na hrobu Antonína Liehmanna replika původního památníku, a ten byl byl v silně poškozeném stavu uskladněn v Památníku.
25/ Anna Dvořáková (roz. Čermáková) byla nejprve spolu se svou sestrou Josefinou žačka Antonína Dvořáka v domácí výuce hry na klavír. Dvořákovský badatel Otakar Šourek napsal, že Antonín Dvořák už v počátcích manželstbí věděl, "že mu (...) bude nápomocna i existenčně, neboť svým zvučným kontraaltem a při své hudební inteligenci byla vítanou pěvkyní na pražských kůrech i na podiu koncertním. Je známo, že zpívala v chrámu Týnském, svatovojtěšském a také při ruských bohoslužbách v kostele sv. Mikuláše (...), a Dvořák sám ji později rád dával zpívat altový part ve svém Stabat mater a v Moravských dvojzpěvech." Viz ŠOUREK, O. Život a dílo Antonína Dvořáka..., s. 176.
26/ Titul Zlonické zvony v rukopisné partituře není, ale sám Antonín Dvořák prý symfonii později tak označoval. K tomu by mohl poukazovat i sled úvodních akordů, který připomíná zvuk zvonů. Viz ŠOUREK, O. Dvořákovy symfonie..., s. 12. Partitura se hned zpočátku ztratila (snad po zaslání do jedné ze soutěží skladatelem), byla objevena až v roce 1926 a v premiéře dílo zaznělo v roce 1936.
27/ Autorem libreta z prostředí českého venkovského městečka v době Francouzské revoluce byla Marie Červinková-Riegrová (stejně jako předcházející opery Dimitrij). Není známo, zda autorka zdlouhavě a mnohokrát upravovaného libreta byla obeznámena s mládím Antonína Dvořáka, zdroj její inspirace byl odjinud. Ovšem postava kantora Bendy připomíná zlonického kantora Antonína Liehmanna, navíc Bendové byli ve zdejším kraji významným muzikantským rodem. A také jména dcer obou kantorů jsou shodná - Terinka. Dvořákovský badatel Otakar Šourek ale shrnuje, že bez ohledu na popud k námětu, byla práce na opeře Antonínu Dvořákovi podle vlastního vyjádření potěšením a radostí, "poněvadž si v jeho námětu znovuvytvářel milé teplé dojmy vlastního mládí, prožité v starosvětském ovzduší onoho prostého českého muzikanství, které měl sám v krvi a k němuž (...) nepřestával se hrdě hlásit i v dobách svých největších úspěchů ve světě". Viz ŠOUREK, O. Antonín Dvořák..., s. 14.

Tisk
BURGHAUSER, J. K jedné z dvořákovských legend. Časopis národního muzea - řada historická, 1987, roč. 156, č.1-2,
s. 85-94.
DÖGE, K. Antonín Dvořák. Život, dílo, dokumenty. Praha: Vyšehrad, 2013, s. 248.
KALENSKÝ, B. Antonín Dvořák, jeho mládí, příhody a vývoj k osamostatnění. In: Antonín Dvořák Sborník statí o jeho životě a díle. Praha: Umělecká beseda, s. 13.
KVĚT, J. M. Mládí Antonína Dvořáka. Praha: Světový literární klub, 1943, s. 42.
KVĚT, J. M. Antonín Dvořák v České Kamenici. Hudební rozhledy, 1958, roč. 11, č. 22, s. 942-943.
ŠOUREK, O. (ed.) Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Topičova edice, 1938, s. 18-19
ŠOUREK, O. Antonín Dvořák a jeho Jakobín. Praha: Orbis, 1953.
ŠOUREK, O. Dvořákovy symfonie. Charakteristika a rozbory. Praha: 1948, III. vyd., Hudební matice Umělecké besedy, s. 176.
ŠOUREK, O. Život a dílo Antonína Dvořáka. I. díl, III. vyd., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 14.

Web
[s.n.] Polka E Dur, B 3. Online. Dostupné z: https://www.antonin-dvorak.cz/dilo/polka-e-dur-b3/
HACMACOVÁ CÍROVÁ, I Antonín Dvořák a Česká Kamenice. Online. Dostupné z: https://nm.cz/ceske-muzeum hudby.cz/antonin-dvorak-a-ceska-kamenice. [cit. 2021-12-16].